"Vyberte nejnižší číslo z následujících:"

„Stop korupci – Praha to dokázala“ aneb Hodnotící komise veřejných zakázek v praxi

V prosinci 2010 jsem se přihlásil do „registru zástupců občanů v hodnotících komisích veřejných zakázek“. Hned v březnu 2012 jsem byl přizván coby člen hodnotící komise do výběrového řízení na instalaci solárních soustav. Komise měla celkem šest členů, pět úředníků ÚMČ Praha 10 a zastupitelů a jednoho zástupce veřejnosti, tedy mě.

Složení komise bylo uvedeno na pozvánce, přítomní však nepovažovali za nutné uvést, jaká je jejich role ani čím se jinak zabývají. Stejně tak se vůbec neřešila transparentnost ani potřebnost celého podniku – nezbývá než doufat, že je lze tiše předpokládat. Solární soustavy na objekty v majetku MČ Praha 10 má ze 70 procent celkového rozpočtu 18 milionů pokrývat dotace, proto byla jediným kritériem co nejnižší cena (tak, aby spoluúčast Prahy 10 byla co nejnižší). S kvalitou zařízení, jeho instalace ani s dlouhodobými náklady na provoz a údržbu si očividně nikdo starosti nedělá – hlavní je dosáhnout na dotaci, dokud je.

Celkem 13 dodavatelů předložilo 4 nabídky (z toho jedna nebyla nabídkou v pravém slova smyslu, nýbrž námitkou vznesenou proti kritériím výběru dodavatele). Všechny nabídky měly formální nedostatky: to je pochopitelné, protože nejspíš jediné, co dodavatelé nemuseli potvrzovat, byl nežidovský původ jejich babičky z druhého kolene. Chyběly mj.výpisy pokut, trestního rejstříku právnických osob, někde scházely podpisy.

Koncem března se řešilo, zda se vyloučí všechny nabídky a soutěž se zruší. Vidina dotace byla lákavější, a jelikož jeden dodavatel všechna chybějící potvrzení dodatečně dodal, stal se vítězem on (ačkoli nešlo o nabídku nejlevnější).

Shrnuto a podtrženo: připadal jsem si, že jsem v komisi do počtu. V prvé řadě se řešila pouze co nejnižší cena, toto kritérium záhy vystřídaly mantinely formálních požadavků (s ohledem na ně nelze nevzpomenout na bájné ostrovy Charybda a Skylla). Pro zástupce radnice jde očividně o rutinní záležitost, zástupce veřejnosti se může divit, proč má natřikrát hodnotit něco, co svede i mírně zaostalý školák prvního stupně – totiž označit nejnižší částku z několika navržených a na víc se neptat. (Zaměstnanci úřadu městské části navíc neformálně potvrzují, že zástupci veřejnosti své roli v hodnotící komisi až na výjimky nerozumějí, protože je o ní radnice neinformuje srozumitelně a jasně.) Nabídka prostudovat si fascikly dokumentace od dodavatelů sice zazněla, jenže bez klíče, podle kterého by bylo možné zhodnotit, zda vyhovuje čili nic, je to marná práce.

Jako občana Prahy 10 a zejména jako daňového poplatníka tohoto státu mě tato zkušenost nepřesvědčila, že by veřejnost mohla nějak výrazně přispět k transparentnosti výběrových řízení. Jednoduše se někdo pozve, dá se mu porovnat pár čísel, pak se pošle domů a je to. Při pomyšlení na množství veřejných zakázek a sumy z našich peněz, které se takto přerozdělují, mi běhá mráz po zádech.